K obědu si dám…

Dozvěděli jsme se z novin, rádia a televize o báječném vládním hospodaření v jehož důsledku bude schodek „pouze“ pětasedmdesát miliard korun. Uspořit se prý podařilo, kromě jiného, na výplatě rozličných sociálních dávek. Kdo žijeme a pracujeme na tomto světě s otevřenýma očima, dobře víme, jak to s výplatou a zneužíváním jakýchkoli dávek u nás běžně chodí.

Povím Vám příběh, který napsal reálný život, je sice k popukání, později spíše k pláči, ale rozhodně byste ho nevymysleli.

Žil, byl jeden pán, který se ve svých padesáti konečně propracoval k invalidnímu důchodu. Tak moc po něm bažil, stejně jako jiní mají touhy vyniknout, vzlétnout, dokázat, on, a není jistě sám, vysnil si život v zahálce. Zkoušel to různými způsoby  a když zrekapitulujete popsané neduhy těla jeho, div, že vůbec funguje. Zaručená jistota – pískání v hlavě, na posudkáře dlouhodobě nezabírala, tak nakonec to vyhrála artróza, či co. Avšak choroby ponechme jejich nositeli a posuňme se dále v příběhu. Již naši dávnověcí předkové věděli, že zahálčivý život přináší devastaci osobnosti a příliš volného času dává prostor k vymýšlení ptákovin. I tak hrdina té naší historky. Vrtalo mu hlavou, kde získati ještě další prebendy, výhody, případně nějakou tu kačku, času bylo nadbytek, tak chutě do akce. V tu chvíli ani zdravotní stav nepředstavoval skutečnou překážku.  Ataka na sociální systém nebyla vždy úspěšná, například příspěvek na zakoupení, tolik potřebného, automobilu ti nelidové nepřiklepli, ale jistých dílčích úspěchů dosaženo bylo.

Podařilo se získat každodenní dodávku dotovaných obědů, které sociální péče rozváží klientům a pracovnice je, v kastrůlku, donese až do bytu. Ach ta hybnost se zhoršila a až do prvního patra.

Brzy však náš Kulišák zjistil, že obecní vývařovna nevyniká právě pikantními meníčky, jídla jsou mdlá, na vodě připravená, chuti nevýrazné, samá dieta, pro mlsný jazýček nechutné. Nelenil a jal vyrazit do akce. Čile, i přes zdravotní hendikep, na úřad, samozřejmě s peprnou a důraznou stížností na kvalitu obědů pro chudáka invalidu. A dostalo se mu vskutku zajímavé nabídky. Existuje možnost donášky obědů z restaurace, která je, shodou okolností ve vedlejším vchodu. Bude to poněkud nákladnější (80 Kč za oběd), ale zato s donáškou až na invalidní lůžko. A tak se každé poledne odehrává tato bizarní scénka. Do ulice vjíždí automobil sociální péče a parkuje u chodníku před pohostinstvím. Vystupuje pečovatelka vchází dovnitř a vybírá z jídelníčku nějakou tu „hotovku“, občas konzultuje s chuťovými pohárky po telefonu. Objedná a počká. Posléze svižně vyběhne do prvního patra sousedního domu a doručí našemu potřebnému oběd dle chuti a potřeby přímo pod tlamu. Vskutku péče příkladná. Poněkud však rozmařilá, zdá se. Ono se to hýří za cizí peníz.

K dovršení absurdity této neskutečné situace, večer u piva dotyčného nejen vidíte, ale hostinského dotaz slyšíte: „Tak co ti mám na zítra uvařit, na co máš chuť?“…

Vážený státe, s tímto typem sociální péče jdi do prdele.